Germanizace Lužice po 2. světové válce

IMG_1362Po skončení 2. světové války se Lužičtí Srbové začali hlásit o svá práva včetně práva na sebeurčení. 10. května 1945 znovu zahájila činnost národní organizace Domowina, už o den dříve v Praze vznikl Lužickosrbský národní výbor a oba subjekty společně ustavili Lužickosrbskou národní radu, usilující o vytvoření samostatného státu nebo o připojení Lužice k Československu. Sovětská okupační správa však upřednostnila zájmy německých komunistů a všechny, kdo při řešení lužickosrbské otázky nevycházeli z jejich zájmů, cejchovala jako reakcionáře a fašisty. Domowině byla zakázána účast na mírové konferenci v Londýně, té se však zúčastnili představitelé Lužickosrbského národního výboru, jejichž požadavky tlumočila jugoslávská delegace. Na potlačování lužickosrbských národních snah se od samého počátku aktivně podílela německá policie, která podnikala razie mající zabránit šíření lužickosrbských tiskovin a letáků,[1] v Dolní Lužici byli dokonce zatčeni dva významní představitelé lužickosrbského veřejného života. Německý šovinismus se nerušeně projevoval dál, situaci dále nepříznivě ovlivnil příchod přesídlenců ze Sudet a Slezska, kteří podle některých zdrojů nyní místy tvořili třetinu, podle jiných více než polovinu obyvatel lužickosrbských vsí.

Po porážce Národní rady se Domowina začala rychle sbližovat se stranou SED, vzniklou sloučením komunistické strany se sociálními demokraty, a v důsledku toho začala být stále více vnímána jako prodloužená ruka SED. Její činnost se zaměřovala proti dvěma pilířům lužickosrbské společnosti, totiž proti církvi (zejména katolické) a posléze i proti soukromému hospodaření v zemědělství, což vedlo k alarmujícímu poklesu počtu členů. V evangelických vsích v okolí Budyšína se říkalo, že kdo mluví lužickosrbsky, je komunista, a negativně bylo vnímáno i označování Lužických Srbů jako Sorben (místo mnohde vžitého Wenden).[2] V r. 1951 pak vystoupila z Domowiny většina kněží, v katolické Lužici se začala vytvářet paralelní společnost,[3] která skutečně umožnila další rozvoj lužickosrbského jazyka a kultury.

V březnu 1948 byl v Sasku schválen Zákon na ochranu práv lužickosrbského obyvatelstva (Zakoń wo zachowanju prawow serbskeje ludnosće, zkráceně „Serbski zakoń“), v září 1950 přijalo podobný zákon i Braniborsko. Lužice se tak navenek stala výkladní skříní národnostní politiky, stát financoval lužickosrbské školy, divadlo, vydávání lužickosrbských knih a periodik, dvojjazyčné nápisy byly rozmístěny i v obcích, které už podlehly germanizaci. Uvádění „Lužickosrbského zákona“ do praxe však na krajské i okresní úrovni bránil německý šovinismus, projevující se i uvnitř SED. Tak už v únoru 1950 Ernst Lohagen, 1. tajemník krajského vedení SED, v Drážďanech prohlásil, že „Lužickosrbský zákon“ byl od samého počátku formulován nesprávně a že národnostní otázku vyřešil antifašisticko-demokratický převrat. Důrazně vystoupil proti tzv. lužickosrbskému nacionalismu a argumentoval již po staletí opakovaným tvrzením, že za padesát let už žádní Lužičtí Srbové nebudou.[4] V r. 1953 Domowina otevřeně přiznala, že na většině území Lužice nelze rychlou germanizaci zastavit (to platilo vesměs o evangelických oblastech). Když r. 1953 katolický intelektuál dr. Błažij Nawka a vlivný evangelický duchovní Gerhard Wirth vystoupili s kritikou Domowiny, byli označeni za agenty Adenauera a amerických imperialistů, za fašisty, kteří by byli schopni vyvolat vyvražďování národů.[5] O tři roky později katolický kněz Józef Nowak vystoupil s tezí, že stěžejní význam pro uchování lužickosrbského národa má rodina, a člen politbyra SED Fred Oelßner srovnal jeho „rodinnou teorii“ s názory Heinricha Himmlera na germánskou rasu. Pro SED, a tím i pro Domowinu platilo, že řešení lužickosrbské otázky se musí podřídit třídnímu boji a že odtržení Lužice a její připojení k Československu „slouží zájmům americké imperialistické politiky, rozbití Německa na menší celky, oslabení Německé demokratické republiky, a tím i přípravě nové světové války“.[6]

Zásadní negativní vliv na národnostní složení obyvatelstva střední Lužice měla výstavba kombinátu Čorna Pumpa (1955). Jen do samotných Wojerec (něm. Hoyerswerda), majících na konci roku 1945 pouhých 6 499 obyvatel,[7] přivedla industrializace do začátku 80. let přes 60 000 německých přistěhovalců. Mnozí z nich se s averzí vůči Lužickým Srbům nijak netajili.[8] V masovém měřítku se opakoval dobře známý scénář industrializace a následné germanizace, který v souvislosti s okolím Mužakowa (Bad Muskau) výstižně charakterizoval už Ščerba.[9]

Když se v r. 1956 v SED projevili jisté snahy o destalinizaci, vedení Domowiny předložilo CK SED návrh, aby byla oblast s lužickosrbským obyvatelstvem sloučena v jeden okres a aby byly přezkoumány důsledky výstavby kombinátu na dvojjazyčné území. Návrh se setkal s pozitivním ohlasem oddělení pro záležitosti Lužických Srbů na ministerstvu vnitra NDR. Vodou na mlýn německému šovinismu se však stala diplomová práce Wałtara Lorence, obhájená na berlínské Vysoké škole ekonomie a plánování. Podle Lorence existence dvojjazyčné Lužice nebyla reálná a asimilace Lužických Srbů v důsledku socialistické industrializace byla nevyhnutelná.[10] Lorencovy závěry poskytly argumenty odpůrcům iniciativy Domowiny. Výstavba kombinátu Čorna Pumpa se vedle nacistického režimu a příchodu německých přesídlenců stala jedním ze tří stěžejních faktorů germanizace.

Další významná rána lužickosrbskému jazyku a kultuře přišla r. 1964 v oblasti školství. Do té doby se lužická srbština vyučovala na dvou typech škol: na školách typu A (lužická srbština jako vyučovací jazyk) a typu B (lužická srbština jako povinný předmět). V r. 1964 byla povinná výuka lužické srbštiny na školách typu B zrušena (tzv. prováděcí nařízení č. 7) a agitace ve prospěch lužické srbštiny byla nežádoucí.[11] Na některých školách si dokonce museli rodiče, kteří chtěli žáky na výuku lužické srbštiny dál posílat, podat náležitě zdůvodněnou žádost.[12] Počet žáků rázem klesl z původního počtu 12 800 (1961) na 3 200 (1964). V okresu Chotěbuz klesl jejich počet na 15%, v okresu Budyšín na 25%, jen v okresech Běła Woda (85%) a Niska (90%) se vysoký počet žáků udržel.[13] Zodpovědný za lužickosrbské školství byl tehdy Werner Lorenz, náměstek ministra školství. Jurij Kubaš, docent na Lužickosrbském učitelském ústavu v Budyšíně, si do svého deníku napsal: „To všechno je částečným důsledkem prováděcího nařízení [č. 7]. A kdo ho připravil? Především je to jistý Lorenz na ministerstvu. Jakožto sudetský Němec má zajisté pro takový národnostní boj dobré podmínky i zkušenosti.“[14]

Takové tedy bylo na počátku 70. let dědictví předchozích dvou desetiletí: evangelické vsi (tj. naprostá většina dvojjazyčného území) poněmčené (lužickou srbštinu už často ovládali jen příslušníci nejstarší generace), v katolických obcích ona paralelní společnost, která lužickosrbský jazyk a kulturu dále pěstovala, ale nebyla po chuti režimu, a lužickosrbský tisk plný politických sloganů a frází, přinášející zprávy a reportáže ze vsí, o nichž nepřipouštěl, že byly poněmčeny, a vyjadřující dík „NDR, první skutečné vlasti Lužických Srbů“.

Copyright © Jindřich Vacek 2016

[1] Lužickosrbský věstník, časopis Společnosti přátel Lužice v Praze, 1946/ č. 3-4, s. 32, přinesl např. tuto zprávu: „…Tak v Khrósćicích na západ Budyšína byla 8. prosince 1945 velká razie. Německá policie obstoupila vesnici právě v té době, když lužickosrbské obyvatelstvo bylo v kostele. Při prohlídkách policie zabavila zejména psací stroje pod záminkou, že prý nebyly registrovány, ačkoliv o nějaké registraci nebylo dosud nic známo. Po skončení bohoslužeb prováděly policejní orgány kontrolu věřících a žádaly, aby se každý legitimoval. Kdo neměl s sebou průkaz, musil zaplatiti tři marky pokuty.“

[2] V lednu 1975 nám evangelický diakon Arnošt Běrka v Hodźiji řekl, že místní lidé dávají přednost označení Wenden před Sorben, které vnímají jako termín prosazovaný komunisty. Když se však v téže obci dcery Pawoła Völkela (šéfredaktora Ludowého Nakładnistwa Domowina) zeptal „Kannst du Wendisch?“, jeho otázka ji zarazila, takže svůj dotaz přeformuloval: „Kannst du Sorbisch?“
Rovněž v lednu 1975 nám paní Kolina z Radworja vyprávěla, že v souvislosti s vystavováním občanských průkazů i některé ženy v lužickosrbském katolickém kroji žádaly, aby jim do kolonky „národnost“ napsali „Němka“. Když byly upozorněny, že jsou přece Lužické Srbky, odpověď zněla: „Tak tam napište ‚Wendin‘, ale ‚Sorbin‘ tam nepište.“

[3] MEŠKANK, Timo, Kultura w słužbje totalitarneho režima, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2011, s. 78.

[4] ŠOŁTA, Jan, „Wokoło Domowiny w lěće 1950“, in: Lětopis 42 (1955) 1, [s. 150–157], s. 153.  Uvedeno podle MEŠKANK, s. 19.

[5] GLAUŠ, Jan, „Smy zamołwići za přichod našeho luda“, in: Nowa doba 7 (sobota 5. 9. 1953) 106, s. 1. Uvedeno podle MEŠKANK, s. 64.

[6]  ŠUDAK, Herman, „Serbske małobyrgarstwo a wulkoburstwo jako zwjazkarjej čěskeho byrgarstwa“, in: Nowa doba 7 (sobota 26. 2. 1955) 24, s. 2, citováno podle MEŠKANK, s. 56.

[7] Zdroj: Staatliche Zentralverwaltung für Statistik.

[8] „Dělníci po večerních kulturních aktivitách zpívali nacionálně socialistické písně, zdravili se ‚Heil Hitler‘, na zdi malovali hákové kříže. Lužičankám v lidovém kroji se vysmívali a lužickosrbské kulturní akce rušili křikem a pískotem.“ PECH, Edmund, Die Sorbenpolitik der DDR 1949-1970. Anspruch und Wirklichkeit, Bautzen 1999, s. 176 n. (Schriften des Sorbischen Instituts; 23). Citováno podle MEŠKANK, s. 102.

[9] „…на фабрикахъ много пришлыхъ, которые смѣются надъ сербскимъ языкомъ. Вообще сербскiй языкъ – признакъ отсталости и «некультурности» въ глазахъ большинстсва. Онъ – удѣлъ крестьянствующихъ, женщинъ и дѣтей.“ ŠČERBA, L. V., Vostočnolužickoe narečie, fotoreprint VEB Domowina-Verlag, Budyšin 1973, s. 7-8. Ščerba rusky označuje lužickou srbštinu termínem сербский язык, dnes je obvyklý termín серболу́жицкий язык.

[10] MEŠKANK, s. 68. Oddělení pro záležitosti Lužických Srbů svolalo v této souvislosti stranickou schůzi, na níž došlo k důrazné kritice dosavadní národnostní politiky. Jurij Ryćer tam prohlásil, že asimilace Lužických Srbů není zákonitá, ale násilná. Tamtéž.

[11] Tuto situaci umělecky ztvárnil Jurij KOCH v románu Mjez sydom mostami, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1968, s. 56 n.

[12] ČERMÁK, Radek, MAIELLO, Giuseppe, Nástin dějin a literatury Lužických Srbů, Středoevropské centrum slovanských studií, Brno 2011, s. 101. Srov. MEŠKANK, s. 105.

[13] MEŠKANK, tamtéž.

[14] KUBAŠEC, Tereza, „Wědomych serbskich wučerjow hižo njetrjebachu“, in: Serbske šulstwo (1945–1970). Mjez socialistiskej ideologiju a narodnej zamołwitosću, Budyšin 1993, [s. 127–133], s. 128. Citováno podle MEŠKANK, s. 106.

Posted in Kultura a společnost | Tagged , , , , | Leave a comment

Jindřich Vacek – životní vzpomínky na Rádiu Vltava

Strukturalni antropologie_mVážení přátelé, dovoluji si Vám oznámit, že ve dnech 7. – 11. prosince v 11.30 bude Český rozhlas – Rádio Vltava vysílat moje životní vzpomínky (v programu “Osudy”). V 1. díle budu mluvit o dětství a mládí v Čechách, v 2. díle o svých cestách po Lužici (zejména v 70. a 80. letech) a o tom, jak a kde jsem se zabýval lužickou srbštinou. Ve 3. a 4. díle budu vyprávět o své práci na Bukurešťské univerzitě a o každodenním životě v Rumunsku za vlády prezidenta Ceauşeska a v 5. díle Vám povím různé zajímavosti o své práci překladatele z románských jazyků a z hebrejštiny a o setkáních s některými spisovateli (v Izraeli i jinde).

SebastianVe 2. díle uslyšíte např. jména dr. Błažij Nawka, Gustaw Janak, Pětr Malink, farář Józef Nowak, farář Just, Korla Wirth a Měranka Lešawic, Gerhard Wirth, Franc Šěn, Jurij Šěn, Frido Michałk, Helmut Faska, Leńka Urbanowa, Helmut Kurjo, Roža Šenkarjowa a další.

Program byl bohužel zkrácen místy až na polovinu původní délky, takže bylo vypuštěno např. vyprávění o Moldavské republice v době ozbrojeného konfliktu s Tiraspolem, o reformním Maďarsku 80. let a většina vyprávění o pobytu v Albánii. Kráceny byly i další části.

Ceha

Rádio Vltava můžete poslouchat na internetu na této stránce: http://www.rozhlas.cz/vltava/portal/ . Vpravo nahoře najdete nápis “Živé vysílání”, nalevo pod obrázkem prosím klikněte na trojúhelníček.

 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXCeaha avansatiCeha colocvialaLitrrarni textSorabaXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Pořad Osudy se dá poslouchat později z audioarchivu Rádia Vltava:

 

Posted in Jazyk, Kultura a společnost, Literatura, Překlady a překladatel, Česká média

Moje žiwjenske dopomnjenki w Čěskim rozhłosu

DSC_0514mČesćeni přećeljo, dowolu sej Wam zdźělić, zo w dnjach 7. – 11. decembra w 11.30 hodź. budźe Čěski rozhłós – Radio Vltava – moje žiwjenske dopomnjenki wusyłać (program “Osudy”). W 1. dźělu porěču wo swojim dźěćatstwje a młodosći w Čěskej, w 2. dźělu wo swojich pućowanjach po Serbach (wosebje pak w 70tych a 80tych lětach) a wo tym, kak a hdźe sym so ze serbskej rěču zaběrał, w 3. a 4. dźělu budu powědać wo swojim skutkowanju na uniwersiće w Bukaresće a wo wšědnym žiwjenju w Rumunskej za čas prezidenta Ceauşescu a w 5. dźělu Wam powěm wšelake zajimawosće wo swojim dźěle přełožowarja z romaniskich rěčow a z hebrejšćiny a wo zetkanjach z někotrymi spisowaćelemi (w Israelu, ale tež druhdźe).

DSC_0277mW 2. dźělu słyšiće na př. mjena dr. Błažij Nawka, Gustaw Janak, Pětr Malink, knj. farar Józef Nowak, knj. farar Just, Korla Wirth a Měranka Lešawic, Gerhard Wirth, Franc Šěn, Jurij Šěn, Frido Michałk, Helmut Faska, Leńka Urbanowa, Helmut Kurjo, Roža Šenkarjowa a druhe.

Bohužel, program bu na někak połojcu skrótšeny.

Program “Osudy” móžeće tež pozdźišo w awdijoarchiwje sćelaka Vltava słyšeć, a to na sćěhowacej webstronje:
1. dźěl: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3526134/embedded (Dźěćatstwo a młodosć w Čěskej)
2. dźěl: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3526135/embedded (Łužica w 70tych a 80tych lětach)
3. dźěl: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3526136/embedded (Rumunska)
4. dźěl: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3526137/embedded (Rumunska)
5. dźěl: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3526138/embedded (Přełožowar)

Posted in Jazyk, Kultura a společnost, Literatura, Překlady a překladatel, Serbski nastawk, Česká média

Vzpomínky na jidiš (1) / Remembering the Yiddish language

DSC_0724S jazykem jidiš jsem občas přicházel do styku už v mládí v Čechách, ale skutečný jidiš kulturní život jsem poznal teprve za svého dvanáctiletého pobytu v Rumunsku (1980–1984 a 1985–1993). V našem městě znalo jidiš několik lidí, kteří se do Čech přistěhovali po druhé světové válce z Podkarpatské Rusi, východního Slovenska, a dokonce i z Polska. Jidiš ovládali, ale sami jím už nemluvili; pokud vím, jen výjimečně někdo poslouchal v jidiš vysílání zahraničního rozhlasu. Jinak tomu bylo v Rumunsku a v Moldavské republice.

Ještě než se pokusím se čtenáři podělit o některé vzpomínky a dojmy z obou zmíněných zemí, je vhodné upřesnit, jaké místo a úloha tam mezi ostatními národnostmi připadaly Židům. Předesílám, že před druhou světovou válkou většina území dnešní Moldavské republiky byla součástí Rumunska.

Na počátku 80. let, kdy jsem do Rumunska přišel, se v této zemi ještě mluvilo asi dvaceti jazyky, od němčiny po tatarštinu, od rétorománské furlanštiny po arménštinu. Dostaveníčko si tu dali potomci francouzských hugenotů (kteří v Banátu splynuli se Šváby) s ruskými starověrci, jejichž předkové z náboženských důvodů odešli z Ruska a usadili se na území ovládaném Osmany. Nejrozšířenějším jazykem rumunských zemí byla tradičně rumunština, nejpočetnější menšiny tvořili Maďaři, Němci (Sasové a Švábové) a Židé. Rumunští Židé však – podobně jako Židé v předválečném Československu – netvořili homogenní celek. Situace v Rumunsku se vyznačovala ještě větší složitostí nežli u nás.

Především je třeba uvést, že na jihu Rumunska se aškenázští Židé, původně mluvící jazykem jidiš, setkávali se svými sefardskými souvěrci, původně hovořícími románským jazykem ladino (sami mu běžně říkali djudezmo, asi nejkorektnější je označení lengua djudeo-espanyola, které používá i rozhlas). Sefardské komunity existovaly pouze v jižním Rumunsku a jejich soužití s aškenázy bylo pokojné, uzavíraly se smíšené sňatky. Naopak aškenázské komunity v menší míře přesahovaly za Dunaj do Bulharska. Sám jsem se o tom přesvědčil na přelomu 80. a 90. let, když jsem na ulici v Bukurešti potkal cizince, který se snažil doptat na cestu, ale neovládal rumunštinu ani žádný světový jazyk. Všiml jsem si na jeho klopě odznáčku s Davidovou hvězdou a zkusil jsem s ním mluvit hebrejsky, ale on mi odpověděl v jidiš a řekl, že je z Bulharska. V té době už na jihu Rumunska aškenázové jidiš neovládali.

Sami aškenázové se z hlediska jazyka dělili dál. Především tu byl rozdíl mezi jihem země, kde Židé už dříve jidiš opustili a přešli na rumunštinu, a konzervativnějším severem (Moldavskem a částečně Sedmihradskem), kde užívání jidiš přetrvávalo déle. Existovalo ještě další, neobvyklejší dělení – v Sedmihradsku se někteří aškenázové hovořící maďarsky údajně stavěli poněkud přezíravě k aškenázům, kteří mluvili rumunsky. Alespoň někteří známí si mi na to stěžovali.

Po druhé světové válce se početní poměr jednotlivých národností Rumunska postupně výrazně měnil v důsledku masové emigrace Sasů a Švábů do tehdejší Německé spolkové republiky a Židů (především) do Izraele. Tento trend vzrůstal zejména od počátku 80. let, kdy v Rumunsku nastal nedostatek základních potravin a stát prováděl stále hrubší zásahy do soukromí občanů (nejdrastičtější podoby nabývaly snahy o zvyšování porodnosti). V té době emigrovali i mnozí, kteří se cítili těsně spjati s rumunskou kulturou a rodnou zemi by za obvyklých okolností nikdy neopustili. (Mimochodem: v Izraeli někteří z nich pokračovali v původní literární tvorbě v rumunštině, kde vycházely rumunské časopisy. Z této literatury byl do češtiny přeložen autobiografický román Eugena Luky Pogrom, Argo 2007.)

V souvislosti s  jidiš kulturou tak v době mého příchodu do Rumunska nastala paradoxní situace: zatímco po válce čítala židovská menšina statisíce příslušníků (v samotné Bukurešti asi dvě stě tisíc), při sčítání lidu na počátku 80. let uvedlo jidiš jako svou mateřštinu méně rumunských občanů nežli češtinu (v obou případech šlo o několik málo tisíc). Vzdor nízkému počtu uživatelů jazyka jidiš byla v Bukurešti – a nejen tam – jidiš kultura zastoupena více než štědře. Ve větších knihkupectvích se prodávaly knihy tištěné v jidiš, v Bukurešti působilo stálé divadlo hrající v jidiš a v tomto jazyce tu vycházel časopis Revista cultului mozaic. Třebaže jste toto periodikum v běžných prodejnách tisku nenašli (tak jako ani v Izraeli si běžně nekoupíte měsíčník Aki Yerushalayim, tištěný v ladinu), zejména jeho rumunské stránky nacházely široký okruh čtenářů.

Tato velkorysá státní podpora jidiš kultury a židovské menšiny vůbec (na rozdíl od Československa uznávalo socialistické Rumunsko židovskou národnost) nás v celkovém kontextu rumunské politiky, zejména zahraniční, nepřekvapí. Zatímco většina východoevropských zemí po tzv. Šestidenní válce roku 1967 přerušila s Izraelem diplomatické styky, Rumunsko v rozvíjení intenzivních styků se židovským státem pokračovalo. Běžně povolovalo emigraci do Izraele a postoj k vlastní židovské menšině se stal významnou kartou v rumunské zahraniční politice. To bylo patrné zejména v přístupu k židovským náboženským obcím. Ceaușeskova protináboženská politika nabývala natolik absurdních rozměrů, že např. při překládání zahraničních filmů do rumunštiny se v titulcích nesměly objevit obraty typu „Díky Bohu!“, „Nedej Bože!“ apod. Naproti tomu vůči židovským věřícím stát zaujímal liberálnější postoj, v synagogách se začali objevovat někteří intelektuálové, které jsme si tradičně spojovali spíš s marxismem než s judaismem. Je však třeba podotknout, že ne každý této toleranci věřil. Např. na stránkách časopisu Revista cultului mozaic někteří raději volili pseudonym (tak třeba bukurešťský lékař dr. Aristide Pappo).

V důsledku zmíněné, nanejvýš účelové státní podpory vznikla v Rumunsku v souvislosti s jazykem jidiš situace, jakou známe z některých regionů obývaných historickými menšinami Evropy (nejpříhodnější je asi srovnání s Dolní Lužicí za časů NDR): v jidiš vycházely knihy i časopis, v tomto jazyce hrálo profesionální divadlo, ale chyběli početnější čtenáři i divácké zázemí.

Povšimněme si konkrétních institucí spjatých s jidiš kulturou v Rumunsku 80. let.

Původní jidiš literatura vznikající v Rumunsku vycházela v bukurešťském nakladatelství Kriterion, zaměřeném na vydávání knih v jazycích národnostních menšin. Tvorbu v jidiš jsem systematicky nesledoval, z knih, které se mi dostaly do ruky, jsem si s opravdovým zájmem přečetl jen jednu. Několik těchto publikací jsem přivezl jako dárek známému do Čech, a toho rozhořčila jejich silná indoktrinace v duchu tehdejší rumunské politiky. Připomeňme však, že v jidiš vyšly v Rumunsku některé knihy vzpomínek, vykreslujících obraz tradičních komunit před válkou. Není asi nutné zdůrazňovat, že pravopis veškerých jidiš publikací v Rumunsku nebyl poplatný jidiš pravopisu zavedenému v Sovětském svazu (tj. slova hebrejského původu se nepřepisovala foneticky a mnohdy se nerozlišovalo mezi diftongy aj a ej), ale používal se pravopis obvyklý v západních zemích, v Izraeli i jinde.

Mnohem větší ohlas nežli publikace nakladatelství Kriterion měl týdeník Revista cultului mozaic, vycházející v jidiš, rumunštině a hebrejštině (později jidiš nahradila angličtina), r. 1995 přejmenovaný na Realitatea evreiască. Tento časopis založil r. 1956 vrchní rabín Rumunska dr. David Moses Rosen (1912–1994), jenž svůj úřad zastával od r. 1948 až do smrti. Jeho jméno je nerozlučně spjato s náboženským a kulturním životem rumunského Židovstva. Svého času se mu předhazovalo, že v rámci komunity pěstuje vlastní kult osobnosti, ale s odstupem času je zřejmé, že to byl člověk mimořádných schopností a že rozhodně nejednal sobecky. K jeho zásluhám patří umožňování emigrace příslušníků komunity do Izraele a skutečnost, že v 80. letech, kdy police rumunských potravinářských obchodů zely prázdnotou, zajišťovala pod jeho vedením náboženská obec svým členům zásobování potravinami. Jeho veřejná činnost přesahovala rámec komunity, na cestách do zahraničí svého času platil za Ceauşeskova emisara. Pokud jde o jeho aktivity v oblasti kultury, zahrnovaly mnohem víc než jen řízení časopisu.

Redakce týdeníku Revista cultului mozaic tehdy sídlila v tiché ulici Popa Rusu č. 24, v někdejší vile Ştefana Minovicie. Dnes je tato stavba označována za architektonickou perlu, ale tehdy jako by navenek i uvnitř vyjadřovala svou omšelostí skutečný stav jazyka jidiš v zemi. Přítmí ve vstupní hale bránilo návštěvníkovi, aby obdivoval půvab sloupů zdobených štukovým mramorem i dalších dekorativních prvků. V době, o které píšu, z nepočetných zaměstnanců redakce ovládali jidiš a hebrejštinu jen dva, šéfredaktor a jeden redaktor. V důsledku jazykové asimilace a především emigrace do Izraele začala být situace v redakci natolik kritická, že na funkci šéfredaktora se nenašel v Rumunsku vhodný, jazykově dostatečně vybavený kandidát a musel být pozván z Izraele prof. Chajim (Haim) Riemer (1915–2009), rodák z moldavského města Fălticeni. Počátkem 90. let v Bukurešti bylo těžké najít korektora znalého jidiš.

Třebaže časopis řídil prof. Riemer, o definitivní podobě čísla vždy rozhodoval vrchní rabín dr. Rosen, který do něj také hojně přispíval. Psal do časopisu ve všech třech zmíněných jazycích, v neposlední řadě na jeho hebrejsky tištěnou stránku, která po tři desetiletí představovala jediné hebrejsky psané periodikum na východě Evropy. V tomto týdeníku vyšla řada velmi hodnotných článků z oblasti kultury. Mimochodem právě zde jsem se poprvé dočetl o lešon Kenaan, jazyce středověkých Židů v českých zemích, mnohdy chybně prezentovaném jako samostatný jazyk, výrazně odlišný od tehdejší češtiny. Když jsem počátkem 90. let do časopisu přispěl rumunsky psaným článkem o Ladislavu Fuksovi a trojí duši české země v jeho díle, dr. Rosen jej doplnil vlastním článkem o významu ekumenismu.

Pan Samuel Stein, Bukurešť 1995

Samuel Stein, Bukurešť 1995

Když hovoříme o redakci časopisu a o přítomnosti jazyka jidiš v Bukurešti, nelze se nezmínit o panu Samuelu Steinovi (zemřel r. 2003), dlouholetém redaktorovi týdeníku Revista cultului mozaic a vynikajícím znalci jazyka jidiš, rodákovi z Maramureše. Samuel Stein se výrazně podílel na pěstování jazyka jidiš v Rumunsku. Podobně jako Nanni Falconi na Sardinii nebo Dieter Reddo ve střední Lužici patřil k oněm skromným jedincům, kteří obětavě usilují o uchovávání a rozvíjení tradic historických jazykových menšin, jedincům, jimž nikdy není věnováno heslo v žádné encyklopedii a které bychom i na Internetu často hledali marně. Samuel Stein měl ve svém nevelkém bytě v prvním patře moderního, ale už omšelého činžáku na třídě Michala Chrabrého (Mihai Bravu) bohatou knihovnu jidiš knih. Tu jsem měl možnost využívat při práci na heslech o autorech píšících v jidiš do slovníku spisovatelů národů někdejšího SSSR, chystaného (ale bohužel už nevydaného) Lidovým nakladatelstvím v Praze. Samuel Stein měl jako redaktor lví podíl na přípravě stránek psaných v jidiš a hebrejsky. I v redakci zmíněného týdeníku se bohužel hebrejština těšila větší vážnosti nežli jidiš, a to se mimoděk promítalo i do mimoredakční činnosti Samuela Steina. Přestože měl k jidiš jako své mateřštině velmi vřelý vztah, pracoval na gramatice hebrejštiny. Když jsem se zeptal, zdali by nechtěl raději dokumentovat jidiš, o kterém existuje mnohem méně publikací, řekl, že gramatiku jidiš napíše později. Pokud vím, už se k tomu nedostal. Není mi známo ani to, co se po jeho smrti stalo s jedinečnou knihovnou v jeho bytě.

Pan Samuel Stein měl jisté zásluhy i o jidiš divadlo v Bukurešti. Tato státní instituce skýtala velmi realistický pohled na skutečný stav jazyka jidiš v Rumunsku. Státní židovské divadlo (rumunsky Teatrul evreiesc de stat, zkráceně T. E. S., v jidiš Dos jidiše meluche teater) bylo zřízeno v r. 1948 v ulici Iuliu Baraş v budově, kde v letech 1941–1945 sídlilo rumunsky hrající divadlo Baraşeum, v němž působili židovští herci vyhnaní z jiných divadel. Židovské státní divadlo pokračovalo ve 150 let trvající tradici jidiš divadelnictví na území Rumunska. Vzdor poměrně kvalitnímu repertoáru vládla v divadle poněkud skličující atmosféra. Z celkového počtu asi tří set sedadel bývalo obsazeno nějakých patnáct až dvacet, v hledišti bylo tolik volných míst, že si diváci bez ohledu na údaje na vstupence sedali, kam se jim zamanulo. Hrálo se v jidiš, a to nikoliv ve spisovném jazyce, ale v dialektu, kterým se mluvilo v Rumunsku a který byl velmi blízký polskému jidiš. Občas – třeba v revue Zlatý páv (Di goldene pave) – se několika písničkami koketovalo s hebrejštinou. V 80. letech už bylo v Bukurešti tak málo diváků znalých jidiš, že většina návštěvníků sledovala představení v rumunském překladu. Za tím účelem byla jedna z opěrek každého křesla opatřena zástrčkou, do níž se vsouval konektor kabelu sluchátek. Sluchátka se půjčovala v šatně, v zástavu za ně se dávala některá část oblečení, zpravidla bunda nebo svetr. Ti, kdo se obešli bez sluchátek, tvořili v hledišti naprostou menšinu.

Stejné potíže jako diváci měli s jidiš i herci. Někteří sice byli aškenázského původu, ale jidiš z domova neznali, a tak se ho museli učit. Působil tam dokonce herec z rodiny, jejímž jazykem bylo ladino. Samuel Stein dával hodiny jidiš herečce Maie Morgenstern, která později ve filmu Mela Gibsona Umučení Krista ztvárnila postavu Panny Marie. O nedokonalém zvládnutí jazyka svědčí některé chyby; jasně si vybavuji, jak herečka Tricy Abramovici, spolu s Bebe Bercoviciem patřící k předním hvězdám souboru, při recitování veršů zřetelně vyslovila dajn chúr místo dajn húr (tvůj vlas).

(Pokračování)

Copyright © Jindřich Vacek 2015

Posted in Jazyk, Kultura a společnost

Sardský jazyk a literatura na ČRo Vltava

a_ballu_tango_antoni_arca_ebookDo třetice (a na delší dobu asi naposled) si na této stránce připomeneme středomořský ostrov Sardinii a jeho starobylý jazyk, který na první pohled tolik připomíná latinu. V neděli 21. června ve 21.00 v rámci pořadu Schůzky s literaturou nabídne ČRo Vltava svým posluchačům několik ukázek ze současné sardské prózy a také rozhovor s překladatelem, jenž poskytne zájemcům základní informace o sardštině, o současné knižní produkci v tomto jazyce a zejména o knihách, z nichž byly texty pro tento pořad vybrány.

Jde o dva romány, o nichž se český čtenář dozvěděl už z loňského druhého čísla časopisu Host, avšak s tím, že tentokrát úryvky vybral po přečtení obou zmíněných děl sám překladatel, zatímco texty uveřejněné časopisecky vybral nakladatel na Sardinii. Jde o dva romány, které představují do jisté míry dva protipóly moderní sardské prózy: zatímco Nanni Falconi nezapře bytostné sepětí s tradičním světem minulých generací Sardů, Antoni Arca, (i) sardsky píšící Katalánec z města Alghero, ve víru kratších scén – čerpajících z jeho katalánsky psaných divadelních her – zavádí čtenáře na navzájem velmi vzdálená místa: na Sardinii, do Katalánska, do Kalifornie a vlastně i do Argentiny.

A nač se mohou posluchači těšit? Román Nanniho Falconiho Skrýš (nebo možná příhodněji Doupě; v německém překladu se kniha nazývá Prokletí Orioli) lze s trochou nadsázky přirovnat k dnes už klasickému dílu latinskoamerické literatury Sto roků samoty. Autor líčí osudy několika generací Sardů, kteří však v samotě své horské vsi nezůstali, ale už dávno odešli do jiné osady, a to v důsledku neblahých událostí, o kterých už nikdo nic určitého neví. Vypravěč příběhu náhodným posluchačům líčí, jak v mládí zabloudil v horách a narazil na osamělého starce. Ten ho seznámil s tragickým příběhem rodné vsi, s rodinným dramatem, které přivodilo zkázu celé osady. Vypravěč nakonec dojde až do prokletých končin Orioli; v jeho podání to zní bezmála jako bájná výprava do jiného světa: 

Když jsem byl ještě chlapík k světu, a ne starý dědek jak dnes, došel jsem až do Orioli, té zapadlé vsi, doupěte našich předků. (…) Ty chvíle, co jsem tam strávil, mi v paměti neutkvěly. Vzpomínám si jen, že jsem se ocitl v pekle a že všem těm houštinám, co jich tam rostlo, se hrubě příčilo, že mě vidí, pranic jim nebylo po chuti, že jsem tam vůbec přišel – pokud se dá o houštinách takhle mluvit. Jako by té divočině vadil i pouhý můj dech. Bůhví, co mě tam v neznámu čekalo.
Čím dál víc se mi zdálo, že jsem tu někdy už byl. Ubíral jsem se místy, kam jsem v životě nevkročil, a říkal si: „Ale tady jsem přece už byl!“ Žasl jsem, jak jasně a přesně si vzpomínám – jenže na co, když jsem tam určitě jaktěživ nebyl? Možná mě trápila vysoká horečka a v hlavě mi rejdili ďábelští skřítci, jak se to stávalo za starých časů. A najednou, jako když zažehneš svítilnu ve tmě, se mi vybavilo to jméno a já si pomyslel: „Orioli. Jsem na půdě Orioli.“ 

Procházel jsem bájnou končinou.

Antoni Arca k románu Ve víru tanga zas čerpá látku ze současnosti a není mu nikterak zatěžko překročit hranice rodného ostrova. Naopak, dálky jako by ho lákaly. Ze skutečného víru navzájem zdánlivě nesouvisejících výjevů vyvstává na stránkách knihy předivo netušených souvislostí a najevo vycházejí pravdy, které budí tu rozpaky, tu odpor a jindy zas narazí na lhostejnost. Něco tu zůstane skryto a mnohé je nakonec jinak. Místo okřídleného „vše souvisí se vším jako by nám autor mezi řádky sděloval, že všichni jsou spjati se všemi.

Závěrem připomeňme, že vysílání ČRo Vltava můžeme sledovat živě na internetu, stačí na této stránce vpravo nahoře kliknout na možnost “Živé vysílání”.


Anotace Českého rozhlasu
o pořadu uvádí toto:
Literární Sardinie. Povídání o sardském jazyku a literatuře provázené ukázkami z děl současných sardských autorů. Pořad připravil Dominik Mačas. Účinkuje překladatel Jindřich Vacek. Režie Miroslav Buriánek. (Plzeň)

Posted in Jazyk, Kultura a společnost, Literatura, Překlady a překladatel, Česká média

Don Quijote a jedno pozoruhodné nakladatelství

Cervantes_mNedávno nakladatelství Condaghes, sídlící v Cagliari na Sardinii, upozornilo na internetu krátkým, ale výstižným klipem na svůj nový titul, překlad románu Max Havelaar od Multatuliho. Jde o nový záslužný počin tohoto vydavatele původní sardské tvorby i titulů překladových. Nejde však o jeho počin poslední.

Na sardský jazyk a literaturu jsme českého čtenáře upozornili už v časopisu Host 2014/2, pro který jsme také přeložili úryvky ze tří sardských románů (příslušné pasáže vybralo sardské nakladatelství a nevylučuji, že českého čtenáře by více upoutaly úryvky jiné); text tohoto příspěvku jsme později uveřejnili na svých webových stránkách.

Nakladatelství Condaghes hraje v kulturním životě dnešní Sardinie mimořádně významnou úlohu. Vydává knihy jak italsky, tak sardsky, přičemž pokud jde o nářečně silně roztříštěnou sardštinu, snaží se co nejvíce přispívat k formování jednotného spisovného jazyka, aniž potlačuje některé regionální prvky projevující se v jazyce jednotlivých autorů. Je to činnost o to náročnější, že celé nakladatelství provozují pouze dva lidé.

Značný význam pro snahy o prosazení jednotného spisovného jazyka (tzv. LSC, Limba sarda comuna) má právě vydávání překladů ze světové literatury. O těch jsme se zmiňovali už ve svém příspěvku v časopisu Host. Na tomto místě bychom rádi připomněli alespoň obrazem dva překlady starší, totiž Kafkovu Proměnu a Goethovo Utrpení mladého Werthera, a vzdali hold jednomu z nejvýznamnějších titulů v Condaghes vydaných.
xxxxxxxxxxxxx

J. W. Goethe, Utrpení mladého Werthera, sardský překl. Manuela Mereu, Casteddu, Condaghes 2011

J. W. Goethe, Utrpení mladého Werthera, sardský překl. Manuela Mereu, Casteddu, Condaghes 2011

F. Kafka, Proměna, sardský překl. Manuela Mereu, Casteddu, Condaghes 2013

F. Kafka, Proměna, sardský překl. Manuela Mereu, Casteddu, Condaghes 2013

xxxxxxxxxxxxxxxxx

K posledním vydavatelským počinům nakladatelství Condaghes patří sardský překlad Cervantesova Dona Quijota. Pokud by čtenáře zajímalo, jak tento starobylý románský jazyk zní, následuje kratší pasáž z kapitoly VIII. (Poznámka pro romanisty: tvary ddos a ddis jsou poplatné jižnímu, campidanskému nářečí, na severu Sardinie se říká los a lis.)

A custu puntu aiant bidu trinta o baranta molinos a bentu chi ddoe sunt in cuddu sartu, e comente don Chisciote ddos aiat bidos aiat naradu a s’iscudieri: – Sa ventura est ghiende sas cosas nostras mègius de cantu aìamus pòdidu disigiare, ca bides in ie, amigu Sancho Panza, trinta, o pagu de prus gigantes malos chi penso de gherare, e de ddis leare a totus sa vida, e cun sos restos issoro amus a cumintzare a nos arrichire; ca custa est gherra giusta, e est unu servìtziu mannu de Deus a nde leare custa raighina mala dae sa fatze de sa terra.
– Ite gigantes? – aiat naradu Sancho Panza.

– Sos chi bides in ie – aiat rispostu su mere – cun sos bratzos longos, chi calicunu ddos solet tènnere de belle duas legas.
– Mirade, su mere – aiat rispostu Sancho – chi sos chi si bident in ie non sunt gigantes, sunt molinos a bentu, e su chi parent sos bratzos sunt palas, chi ddas mòliat su bentu e faghent andare sa mola.

(Miguel de Cervantes, Don Chisciote de sa Màntzia, přel. Giovanni Muroni, Casteddu, Condaghes 2013–2014)

(Takto zní citovaná pasáž česky ve starším překladu Václava Černého:)

Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které jsou na té rovině, a don Quijote, uviděv je, řekl svému zbrojnoši: „Štěstí řídí naši věc lépe, než jsme si dovedli přáti. Neboť hleď, příteli Sancho Panzo, tamto se ukazuje třicet nebo ještě o trochu více ohromných obrů, s nimiž míním zápasit a všechny je pobít a jejich kořistí počne naše bohatství. A bude to spravedlivý boj a velká zásluha před Bohem odstranit takové býlí s tváře země.“ „Jací obři?“ řekl Sancho Panza. „Tamhle je vidíš,“ odvětil jeho pán; „ti s těmi dlouhými rameny, někteří je mívají skoro na dvě míle.“ „Jen se podívejte, milosti,“ odpověděl Sancho, „vždyť to nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co se podobá ramenům, jsou křídla, která točí mlýnským kamenem, věje-li vítr.“

(Miguel de Cervantes, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přel. Václav Černý, Praha, Nakladatelství Rudolfa Kmocha 1947, s. 72)

Posted in Jazyk, Literatura, Překlady a překladatel | Tagged , , , , ,

Edizioni Condaghes | Novas | ‘Max Havelaar’ de Multatuli: su romanzu prus de importu de sa literadura olandesa como si podet lèghere in sardu.

Edizioni Condaghes | Novas | ‘Max Havelaar’ de Multatuli: su romanzu prus de importu de sa literadura olandesa como si podet lèghere in sardu..

Posted in Literatura, Překlady a překladatel | Tagged , , , , ,