Nedávno nakladatelství Condaghes, sídlící v Cagliari na Sardinii, upozornilo na internetu krátkým, ale výstižným klipem na svůj nový titul, překlad románu Max Havelaar od Multatuliho. Jde o nový záslužný počin tohoto vydavatele původní sardské tvorby i titulů překladových. Nejde však o jeho počin poslední.
Na sardský jazyk a literaturu jsme českého čtenáře upozornili už v časopisu Host 2014/2, pro který jsme také přeložili úryvky ze tří sardských románů (příslušné pasáže vybralo sardské nakladatelství a nevylučuji, že českého čtenáře by více upoutaly úryvky jiné); text tohoto příspěvku jsme později uveřejnili na svých webových stránkách.
Nakladatelství Condaghes hraje v kulturním životě dnešní Sardinie mimořádně významnou úlohu. Vydává knihy jak italsky, tak sardsky, přičemž pokud jde o nářečně silně roztříštěnou sardštinu, snaží se co nejvíce přispívat k formování jednotného spisovného jazyka, aniž potlačuje některé regionální prvky projevující se v jazyce jednotlivých autorů. Je to činnost o to náročnější, že celé nakladatelství provozují pouze dva lidé.
Značný význam pro snahy o prosazení jednotného spisovného jazyka (tzv. LSC, Limba sarda comuna) má právě vydávání překladů ze světové literatury. O těch jsme se zmiňovali už ve svém příspěvku v časopisu Host. Na tomto místě bychom rádi připomněli alespoň obrazem dva překlady starší, totiž Kafkovu Proměnu a Goethovo Utrpení mladého Werthera, a vzdali hold jednomu z nejvýznamnějších titulů v Condaghes vydaných.
xxxxxxxxxxxxx
J. W. Goethe, Utrpení mladého Werthera, sardský překl. Manuela Mereu, Casteddu, Condaghes 2011
F. Kafka, Proměna, sardský překl. Manuela Mereu, Casteddu, Condaghes 2013
xxxxxxxxxxxxxxxxx
K posledním vydavatelským počinům nakladatelství Condaghes patří sardský překlad Cervantesova Dona Quijota. Pokud by čtenáře zajímalo, jak tento starobylý románský jazyk zní, následuje kratší pasáž z kapitoly VIII. (Poznámka pro romanisty: tvary ddos a ddis jsou poplatné jižnímu, campidanskému nářečí, na severu Sardinie se říká los a lis.)
A custu puntu aiant bidu trinta o baranta molinos a bentu chi ddoe sunt in cuddu sartu, e comente don Chisciote ddos aiat bidos aiat naradu a s’iscudieri: – Sa ventura est ghiende sas cosas nostras mègius de cantu aìamus pòdidu disigiare, ca bides in ie, amigu Sancho Panza, trinta, o pagu de prus gigantes malos chi penso de gherare, e de ddis leare a totus sa vida, e cun sos restos issoro amus a cumintzare a nos arrichire; ca custa est gherra giusta, e est unu servìtziu mannu de Deus a nde leare custa raighina mala dae sa fatze de sa terra.
– Ite gigantes? – aiat naradu Sancho Panza.
– Sos chi bides in ie – aiat rispostu su mere – cun sos bratzos longos, chi calicunu ddos solet tènnere de belle duas legas.
– Mirade, su mere – aiat rispostu Sancho – chi sos chi si bident in ie non sunt gigantes, sunt molinos a bentu, e su chi parent sos bratzos sunt palas, chi ddas mòliat su bentu e faghent andare sa mola.
(Miguel de Cervantes, Don Chisciote de sa Màntzia, přel. Giovanni Muroni, Casteddu, Condaghes 2013–2014)
(Takto zní citovaná pasáž česky ve starším překladu Václava Černého:)
Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které jsou na té rovině, a don Quijote, uviděv je, řekl svému zbrojnoši: „Štěstí řídí naši věc lépe, než jsme si dovedli přáti. Neboť hleď, příteli Sancho Panzo, tamto se ukazuje třicet nebo ještě o trochu více ohromných obrů, s nimiž míním zápasit a všechny je pobít a jejich kořistí počne naše bohatství. A bude to spravedlivý boj a velká zásluha před Bohem odstranit takové býlí s tváře země.“ „Jací obři?“ řekl Sancho Panza. „Tamhle je vidíš,“ odvětil jeho pán; „ti s těmi dlouhými rameny, někteří je mívají skoro na dvě míle.“ „Jen se podívejte, milosti,“ odpověděl Sancho, „vždyť to nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co se podobá ramenům, jsou křídla, která točí mlýnským kamenem, věje-li vítr.“
(Miguel de Cervantes, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přel. Václav Černý, Praha, Nakladatelství Rudolfa Kmocha 1947, s. 72)
Jindřich Vacek - Miscellanea 