Vzpomínky na jidiš (1) / Remembering the Yiddish language

DSC_0724S jazykem jidiš jsem občas přicházel do styku už v mládí v Čechách, ale skutečný jidiš kulturní život jsem poznal teprve za svého dvanáctiletého pobytu v Rumunsku (1980–1984 a 1985–1993). V našem městě znalo jidiš několik lidí, kteří se do Čech přistěhovali po druhé světové válce z Podkarpatské Rusi, východního Slovenska, a dokonce i z Polska. Jidiš ovládali, ale sami jím už nemluvili; pokud vím, jen výjimečně někdo poslouchal v jidiš vysílání zahraničního rozhlasu. Jinak tomu bylo v Rumunsku a v Moldavské republice.

Ještě než se pokusím se čtenáři podělit o některé vzpomínky a dojmy z obou zmíněných zemí, je vhodné upřesnit, jaké místo a úloha tam mezi ostatními národnostmi připadaly Židům. Předesílám, že před druhou světovou válkou většina území dnešní Moldavské republiky byla součástí Rumunska.

Na počátku 80. let, kdy jsem do Rumunska přišel, se v této zemi ještě mluvilo asi dvaceti jazyky, od němčiny po tatarštinu, od rétorománské furlanštiny po arménštinu. Dostaveníčko si tu dali potomci francouzských hugenotů (kteří v Banátu splynuli se Šváby) s ruskými starověrci, jejichž předkové z náboženských důvodů odešli z Ruska a usadili se na území ovládaném Osmany. Nejrozšířenějším jazykem rumunských zemí byla tradičně rumunština, nejpočetnější menšiny tvořili Maďaři, Němci (Sasové a Švábové) a Židé. Rumunští Židé však – podobně jako Židé v předválečném Československu – netvořili homogenní celek. Situace v Rumunsku se vyznačovala ještě větší složitostí nežli u nás.

Především je třeba uvést, že na jihu Rumunska se aškenázští Židé, původně mluvící jazykem jidiš, setkávali se svými sefardskými souvěrci, původně hovořícími románským jazykem ladino (sami mu běžně říkali djudezmo, asi nejkorektnější je označení lengua djudeo-espanyola, které používá i rozhlas). Sefardské komunity existovaly pouze v jižním Rumunsku a jejich soužití s aškenázy bylo pokojné, uzavíraly se smíšené sňatky. Naopak aškenázské komunity v menší míře přesahovaly za Dunaj do Bulharska. Sám jsem se o tom přesvědčil na přelomu 80. a 90. let, když jsem na ulici v Bukurešti potkal cizince, který se snažil doptat na cestu, ale neovládal rumunštinu ani žádný světový jazyk. Všiml jsem si na jeho klopě odznáčku s Davidovou hvězdou a zkusil jsem s ním mluvit hebrejsky, ale on mi odpověděl v jidiš a řekl, že je z Bulharska. V té době už na jihu Rumunska aškenázové jidiš neovládali.

Sami aškenázové se z hlediska jazyka dělili dál. Především tu byl rozdíl mezi jihem země, kde Židé už dříve jidiš opustili a přešli na rumunštinu, a konzervativnějším severem (Moldavskem a částečně Sedmihradskem), kde užívání jidiš přetrvávalo déle. Existovalo ještě další, neobvyklejší dělení – v Sedmihradsku se někteří aškenázové hovořící maďarsky údajně stavěli poněkud přezíravě k aškenázům, kteří mluvili rumunsky. Alespoň někteří známí si mi na to stěžovali.

Po druhé světové válce se početní poměr jednotlivých národností Rumunska postupně výrazně měnil v důsledku masové emigrace Sasů a Švábů do tehdejší Německé spolkové republiky a Židů (především) do Izraele. Tento trend vzrůstal zejména od počátku 80. let, kdy v Rumunsku nastal nedostatek základních potravin a stát prováděl stále hrubší zásahy do soukromí občanů (nejdrastičtější podoby nabývaly snahy o zvyšování porodnosti). V té době emigrovali i mnozí, kteří se cítili těsně spjati s rumunskou kulturou a rodnou zemi by za obvyklých okolností nikdy neopustili. (Mimochodem: v Izraeli někteří z nich pokračovali v původní literární tvorbě v rumunštině, kde vycházely rumunské časopisy. Z této literatury byl do češtiny přeložen autobiografický román Eugena Luky Pogrom, Argo 2007.)

V souvislosti s  jidiš kulturou tak v době mého příchodu do Rumunska nastala paradoxní situace: zatímco po válce čítala židovská menšina statisíce příslušníků (v samotné Bukurešti asi dvě stě tisíc), při sčítání lidu na počátku 80. let uvedlo jidiš jako svou mateřštinu méně rumunských občanů nežli češtinu (v obou případech šlo o několik málo tisíc). Vzdor nízkému počtu uživatelů jazyka jidiš byla v Bukurešti – a nejen tam – jidiš kultura zastoupena více než štědře. Ve větších knihkupectvích se prodávaly knihy tištěné v jidiš, v Bukurešti působilo stálé divadlo hrající v jidiš a v tomto jazyce tu vycházel časopis Revista cultului mozaic. Třebaže jste toto periodikum v běžných prodejnách tisku nenašli (tak jako ani v Izraeli si běžně nekoupíte měsíčník Aki Yerushalayim, tištěný v ladinu), zejména jeho rumunské stránky nacházely široký okruh čtenářů.

Tato velkorysá státní podpora jidiš kultury a židovské menšiny vůbec (na rozdíl od Československa uznávalo socialistické Rumunsko židovskou národnost) nás v celkovém kontextu rumunské politiky, zejména zahraniční, nepřekvapí. Zatímco většina východoevropských zemí po tzv. Šestidenní válce roku 1967 přerušila s Izraelem diplomatické styky, Rumunsko v rozvíjení intenzivních styků se židovským státem pokračovalo. Běžně povolovalo emigraci do Izraele a postoj k vlastní židovské menšině se stal významnou kartou v rumunské zahraniční politice. To bylo patrné zejména v přístupu k židovským náboženským obcím. Ceaușeskova protináboženská politika nabývala natolik absurdních rozměrů, že např. při překládání zahraničních filmů do rumunštiny se v titulcích nesměly objevit obraty typu „Díky Bohu!“, „Nedej Bože!“ apod. Naproti tomu vůči židovským věřícím stát zaujímal liberálnější postoj, v synagogách se začali objevovat někteří intelektuálové, které jsme si tradičně spojovali spíš s marxismem než s judaismem. Je však třeba podotknout, že ne každý této toleranci věřil. Např. na stránkách časopisu Revista cultului mozaic někteří raději volili pseudonym (tak třeba bukurešťský lékař dr. Aristide Pappo).

V důsledku zmíněné, nanejvýš účelové státní podpory vznikla v Rumunsku v souvislosti s jazykem jidiš situace, jakou známe z některých regionů obývaných historickými menšinami Evropy (nejpříhodnější je asi srovnání s Dolní Lužicí za časů NDR): v jidiš vycházely knihy i časopis, v tomto jazyce hrálo profesionální divadlo, ale chyběli početnější čtenáři i divácké zázemí.

Povšimněme si konkrétních institucí spjatých s jidiš kulturou v Rumunsku 80. let.

Původní jidiš literatura vznikající v Rumunsku vycházela v bukurešťském nakladatelství Kriterion, zaměřeném na vydávání knih v jazycích národnostních menšin. Tvorbu v jidiš jsem systematicky nesledoval, z knih, které se mi dostaly do ruky, jsem si s opravdovým zájmem přečetl jen jednu. Několik těchto publikací jsem přivezl jako dárek známému do Čech, a toho rozhořčila jejich silná indoktrinace v duchu tehdejší rumunské politiky. Připomeňme však, že v jidiš vyšly v Rumunsku některé knihy vzpomínek, vykreslujících obraz tradičních komunit před válkou. Není asi nutné zdůrazňovat, že pravopis veškerých jidiš publikací v Rumunsku nebyl poplatný jidiš pravopisu zavedenému v Sovětském svazu (tj. slova hebrejského původu se nepřepisovala foneticky a mnohdy se nerozlišovalo mezi diftongy aj a ej), ale používal se pravopis obvyklý v západních zemích, v Izraeli i jinde.

Mnohem větší ohlas nežli publikace nakladatelství Kriterion měl týdeník Revista cultului mozaic, vycházející v jidiš, rumunštině a hebrejštině (později jidiš nahradila angličtina), r. 1995 přejmenovaný na Realitatea evreiască. Tento časopis založil r. 1956 vrchní rabín Rumunska dr. David Moses Rosen (1912–1994), jenž svůj úřad zastával od r. 1948 až do smrti. Jeho jméno je nerozlučně spjato s náboženským a kulturním životem rumunského Židovstva. Svého času se mu předhazovalo, že v rámci komunity pěstuje vlastní kult osobnosti, ale s odstupem času je zřejmé, že to byl člověk mimořádných schopností a že rozhodně nejednal sobecky. K jeho zásluhám patří umožňování emigrace příslušníků komunity do Izraele a skutečnost, že v 80. letech, kdy police rumunských potravinářských obchodů zely prázdnotou, zajišťovala pod jeho vedením náboženská obec svým členům zásobování potravinami. Jeho veřejná činnost přesahovala rámec komunity, na cestách do zahraničí svého času platil za Ceauşeskova emisara. Pokud jde o jeho aktivity v oblasti kultury, zahrnovaly mnohem víc než jen řízení časopisu.

Redakce týdeníku Revista cultului mozaic tehdy sídlila v tiché ulici Popa Rusu č. 24, v někdejší vile Ştefana Minovicie. Dnes je tato stavba označována za architektonickou perlu, ale tehdy jako by navenek i uvnitř vyjadřovala svou omšelostí skutečný stav jazyka jidiš v zemi. Přítmí ve vstupní hale bránilo návštěvníkovi, aby obdivoval půvab sloupů zdobených štukovým mramorem i dalších dekorativních prvků. V době, o které píšu, z nepočetných zaměstnanců redakce ovládali jidiš a hebrejštinu jen dva, šéfredaktor a jeden redaktor. V důsledku jazykové asimilace a především emigrace do Izraele začala být situace v redakci natolik kritická, že na funkci šéfredaktora se nenašel v Rumunsku vhodný, jazykově dostatečně vybavený kandidát a musel být pozván z Izraele prof. Chajim (Haim) Riemer (1915–2009), rodák z moldavského města Fălticeni. Počátkem 90. let v Bukurešti bylo těžké najít korektora znalého jidiš.

Třebaže časopis řídil prof. Riemer, o definitivní podobě čísla vždy rozhodoval vrchní rabín dr. Rosen, který do něj také hojně přispíval. Psal do časopisu ve všech třech zmíněných jazycích, v neposlední řadě na jeho hebrejsky tištěnou stránku, která po tři desetiletí představovala jediné hebrejsky psané periodikum na východě Evropy. V tomto týdeníku vyšla řada velmi hodnotných článků z oblasti kultury. Mimochodem právě zde jsem se poprvé dočetl o lešon Kenaan, jazyce středověkých Židů v českých zemích, mnohdy chybně prezentovaném jako samostatný jazyk, výrazně odlišný od tehdejší češtiny. Když jsem počátkem 90. let do časopisu přispěl rumunsky psaným článkem o Ladislavu Fuksovi a trojí duši české země v jeho díle, dr. Rosen jej doplnil vlastním článkem o významu ekumenismu.

Pan Samuel Stein, Bukurešť 1995

Samuel Stein, Bukurešť 1995

Když hovoříme o redakci časopisu a o přítomnosti jazyka jidiš v Bukurešti, nelze se nezmínit o panu Samuelu Steinovi (zemřel r. 2003), dlouholetém redaktorovi týdeníku Revista cultului mozaic a vynikajícím znalci jazyka jidiš, rodákovi z Maramureše. Samuel Stein se výrazně podílel na pěstování jazyka jidiš v Rumunsku. Podobně jako Nanni Falconi na Sardinii nebo Dieter Reddo ve střední Lužici patřil k oněm skromným jedincům, kteří obětavě usilují o uchovávání a rozvíjení tradic historických jazykových menšin, jedincům, jimž nikdy není věnováno heslo v žádné encyklopedii a které bychom i na Internetu často hledali marně. Samuel Stein měl ve svém nevelkém bytě v prvním patře moderního, ale už omšelého činžáku na třídě Michala Chrabrého (Mihai Bravu) bohatou knihovnu jidiš knih. Tu jsem měl možnost využívat při práci na heslech o autorech píšících v jidiš do slovníku spisovatelů národů někdejšího SSSR, chystaného (ale bohužel už nevydaného) Lidovým nakladatelstvím v Praze. Samuel Stein měl jako redaktor lví podíl na přípravě stránek psaných v jidiš a hebrejsky. I v redakci zmíněného týdeníku se bohužel hebrejština těšila větší vážnosti nežli jidiš, a to se mimoděk promítalo i do mimoredakční činnosti Samuela Steina. Přestože měl k jidiš jako své mateřštině velmi vřelý vztah, pracoval na gramatice hebrejštiny. Když jsem se zeptal, zdali by nechtěl raději dokumentovat jidiš, o kterém existuje mnohem méně publikací, řekl, že gramatiku jidiš napíše později. Pokud vím, už se k tomu nedostal. Není mi známo ani to, co se po jeho smrti stalo s jedinečnou knihovnou v jeho bytě.

Pan Samuel Stein měl jisté zásluhy i o jidiš divadlo v Bukurešti. Tato státní instituce skýtala velmi realistický pohled na skutečný stav jazyka jidiš v Rumunsku. Státní židovské divadlo (rumunsky Teatrul evreiesc de stat, zkráceně T. E. S., v jidiš Dos jidiše meluche teater) bylo zřízeno v r. 1948 v ulici Iuliu Baraş v budově, kde v letech 1941–1945 sídlilo rumunsky hrající divadlo Baraşeum, v němž působili židovští herci vyhnaní z jiných divadel. Židovské státní divadlo pokračovalo ve 150 let trvající tradici jidiš divadelnictví na území Rumunska. Vzdor poměrně kvalitnímu repertoáru vládla v divadle poněkud skličující atmosféra. Z celkového počtu asi tří set sedadel bývalo obsazeno nějakých patnáct až dvacet, v hledišti bylo tolik volných míst, že si diváci bez ohledu na údaje na vstupence sedali, kam se jim zamanulo. Hrálo se v jidiš, a to nikoliv ve spisovném jazyce, ale v dialektu, kterým se mluvilo v Rumunsku a který byl velmi blízký polskému jidiš. Občas – třeba v revue Zlatý páv (Di goldene pave) – se několika písničkami koketovalo s hebrejštinou. V 80. letech už bylo v Bukurešti tak málo diváků znalých jidiš, že většina návštěvníků sledovala představení v rumunském překladu. Za tím účelem byla jedna z opěrek každého křesla opatřena zástrčkou, do níž se vsouval konektor kabelu sluchátek. Sluchátka se půjčovala v šatně, v zástavu za ně se dávala některá část oblečení, zpravidla bunda nebo svetr. Ti, kdo se obešli bez sluchátek, tvořili v hledišti naprostou menšinu.

Stejné potíže jako diváci měli s jidiš i herci. Někteří sice byli aškenázského původu, ale jidiš z domova neznali, a tak se ho museli učit. Působil tam dokonce herec z rodiny, jejímž jazykem bylo ladino. Samuel Stein dával hodiny jidiš herečce Maie Morgenstern, která později ve filmu Mela Gibsona Umučení Krista ztvárnila postavu Panny Marie. O nedokonalém zvládnutí jazyka svědčí některé chyby; jasně si vybavuji, jak herečka Tricy Abramovici, spolu s Bebe Bercoviciem patřící k předním hvězdám souboru, při recitování veršů zřetelně vyslovila dajn chúr místo dajn húr (tvůj vlas).

(Pokračování)

Copyright © Jindřich Vacek 2015

Advertisements
This entry was posted in Jazyk, Kultura a společnost. Bookmark the permalink.