Edizioni Condaghes | Novas | ‘Max Havelaar’ de Multatuli: su romanzu prus de importu de sa literadura olandesa como si podet lèghere in sardu.

Edizioni Condaghes | Novas | ‘Max Havelaar’ de Multatuli: su romanzu prus de importu de sa literadura olandesa como si podet lèghere in sardu..

Advertisements
Posted in Literatura, Překlady a překladatel | Tagged , , , , ,

Orhan Pamuk, Gheorghe Crutzescu a vzpomínky na města

 

Hostinec Hanul Manuc, 1841

Michel Bouquet (1807-1890), Hostinec Hanul Manuc v Bukurešti, 1841

 

Připadla mi milá povinnost redakčně připravit nové vydání knihy Orhana Pamuka Istanbul. Poprvé ji do češtiny přeložila z angličtiny Klára Kolínská, na textu druhého vydání pracuje Petr Kučera, vycházející přímo z tureckého originálu, od něhož se anglický překlad značně liší. A když rediguji tyto vzpomínky věnované Istanbulu, nemohu si nevzpomenout na jinou knihu vzpomínek, líčící osudy jediné ulice v Bukurešti. Jmenuje se Podul Mogoşoaiei a napsal ji Gheorghe Crutzescu.

Crutzescu nedosáhl Pamukovy proslulosti, jeho životní příběh do značné míry odráží několik desetiletí rumunské historie. Gheorghe Crutzescu se narodil roku 1890 v Bukurešti. Studoval práva v Paříži, ale studia dokončil v rodném městě. V roce 1918 zahájil dráhu diplomata, jíž učinila konec změna politických poměrů v jeho vlasti v roce 1944. Crutzescu se odmítl vrátit ze Švédska, kde v té době působil, a v roce 1947 byl zbaven funkce. Zemřel za neznámých okolností kolem roku 1950 (podle biografické poznámky v novém vydání knihy chystaném nakladatelstvím Humanitas zemřel pravděpodobně roku 1952 v Paříži).

Jeho kniha vyšla poprvé roku 1943 v předním bukurešťském nakladatelství Socec. Úvodem autor píše:

„Poté co jsem léta chodíval – a někdy i denně – ulicí Calea Victoriei, jednoho dne jsem si uvědomil, že o ní nevím zhola nic. Jal jsem se tedy porůznu vyptávat a číst všechno, co by mi pomohlo zjednat si jasno. Tato kniha sestává ze vzpomínek, které mi lidé vyprávěli, a z příběhů, o nichž jsem se dočetl v knihách, časopisech i novinách.

Já sám jsem je jenom uspořádal – a možná je tím zbavil svěžesti.

A proto, čtenáři, nemáš-li zálibu v četbě starých dopisů, v nichž inkoust téměř už vybledl; nepocítíš-li dojetí, když otevřeš noviny se stránkami zežloutlými časem, psanými starým písmem nebo ještě s cyrilským krátkým u; nudí-li tě rozmlouvat se starochy, kteří dokáží vyprávět o časech dávno minulých; nepocítíš-li sebemenší potěšení, když se dotkneš atlasových záhybů šatů s krinolínou, jež kdysi nosila některá babička, pak moji knihu raději odlož.“

      (Gheorghe Crutzescu, Podul Mogoşoaiei, Bukurešť, Editura Meridiane 1986, s. 13; vlastní překlad)
xxxxxxx

Známka z r. 1858 s nápisem v rumunské cyrilici

Známka z r. 1858 s nápisem v rumunské cyrilici

Cyrilicí psaný dopis, který r. 1848 poslal Costache Caragiale časopisu Prunchiul român

Cyrilicí psaný dopis, který r. 1848 poslal Costache Caragiale časopisu Prunchiul român

 

 

 

 

 

 

 

 

Mezi oběma zmíněnými knihami nepochybně existují rozdíly. Pamuk vypráví vlastní vzpomínky, jejich prizmatem vnímá i umělecká díla minulosti, o nichž se zmiňuje. Jeho pohled se časově omezuje převážně na léta vlastního života, zatímco Crutzescu vychází ze starých záznamů a volí mnohem velkorysejší časový záběr.

Pamuk je ve svém Istanbulu bytostný básník – vše, o čem vypráví, se mění v poezii, i sebeprostší líčení v nás vyvolává dojem bezprostředního prožitku. Crutzescu zůstává svědomitým kronikářem, se stejnou pečlivostí zaznamenávajícím, jak bývalo město zásobováno vodou, jak vznikl a jak se vyvíjel policejní sbor či kdy se začaly dláždit ulice, i příběhy úsměvné i žalostné.

Aby si čtenář udělal alespoň velmi zběžnou představu o obsahu Crutzeskovy knihy, na následujících řádkách uvádím kratší text o některých svérázných obyvatelích ulice Calea Victoriei. Nejde o text Crutzeskův, ale o stručný souhrn, uveřejněný (původně v obecné češtině) formou vyprávění v mé práci Limba cehă colocvială (Bukurešť 1988); toto vyprávění je jakýmsi protějškem článku „Ferda – sirky – Evropa“, zařazeného v rámci doplňkové četby do učebnice češtiny pro pokročilé (Limba cehă pentru avansaţi, Bukurešť 1987).

 

O staré Bukurešti
XXXXX

Vchod do Národního divadla

Vchod do Národního divadla v Bukurešti, 20.-30. léta 20. století. Foto Nicolae Ionescu (1903-1974) 

O staré Praze jsme už mluvili, tak teď snad ještě něco o staré Bukurešti. Nemyslete si, Bukurešť také měla své zajímavé lidi a figurky. Vezměte si třeba takovou Caleu Victoriei, to je ta… Ale vždyť vy ji vlastně znáte. V té ulici bydlela spousta svérázných lidí. Bydlel tu třeba nějaký Racoviţa, šlechtic, ve městě mu říkali Rytíř Brouk. Ten se oblékal jako Napoleon Třetí, také se tak česal, a po ulicích jezdil na koni.

Zhruba v těch místech, kde je teď ten obchod s gramofonovými deskami a notami – jmenuje se myslím Melodia –, bývala pasáž a v ní si otevřel bar opravdový Španěl, jistý Manoel López. To bylo nějak hned po první světové válce. Tenhle španělský bar, to nebyl žádný přepych. Taková malá místnůstka, v ní ten López, potom číšník – říkali mu Sokrates, ale López to vyslovoval jako Cokrat –, kluk, co věčně nakláněl hlavu na stranu, protože měl na krku vimrle, a to se mu pořád ne a ne zahojit, a pak v tom baru měli ještě číšnici, Miţa Sirka jí přezdívali. Ta bydlela v kumbálku hned za barem, pro samé špačky od cigaret prý tam nebylo kam šlápnout.

"Podul Mogoşoaiei", 19. století

“Podul Mogoşoaiei” (dnešní Calea Victoriei), prodavači vody,  60. léta 19. století. Foto Moritz Benedict Baer (1810-1887)

Calea Victoriei, 1923

Calea Victoriei, 1923. Foto Nicolae Ionescu (1903-1974)

 

 

 

 

 

 


 

V téže pasáži bydlely ještě jiné pozoruhodné figury. Tak třeba jeden Francouz, jmenoval se Villemont, ten učil lidi tancovat, pokoušel prý se také o vzduchoplavectví, a navíc se zasloužil o to, že se v Bukurešti zavedly elektrické zvonky. Dřív tady pochopitelně žádné zvonky neměli, ale klepadla či něco podobného, to tu také nepoužívali. Host prostě přišel, u dveří zatleskal, pěkně nahlas, aby ho uvnitř slyšeli, a počkal, až se ukáže sluha a zavede ho dovnitř.

Villemont měl o poschodí výš krajanku, manželku jistého Bonifaţia Floresca, profesora francouzštiny na gymnáziu Svatého Sávy. To byla hrozně nepořádná domácnost. Nábytek tam neměli, jen stůl a dvě tři židle, místo postele hromadu dek a knížky házeli na další hromadu. Tenhle Florescu se nijak zvlášť často nečesal a vůbec to byl bohém, peníze si půjčoval na potkání a žáky nutil, aby si předem objednávali jeho knížku, kterou beztak jaktěživ nenapsal. Podobně bydlel o kousek dál režisér Ernest, režisér v divadle Komedie. Ten měl jen pokojík v divadle, stěny si polepil starými programy, a když šel spát, přikrýval se kusem opony.

 

Rumunský šlechtic, 19. století

Rumunský šlechtic, počátek 19. století

Hned vedle Caley Victoriei bydlíval Nicu Lahovary, poslední bojar ve městě, který se ani za nic nechtěl rozloučit se starým oděvem, jaký se nosíval ještě za Turků. Lahovary tam sedával na balkonu, bafal z čibuku z jasmínového dřeva, díval se dolů na ulici a na sobě měl takový ten dlouhý hábit a na hlavě fez.

Ale nemyslete si, že stará Calea byla jen sbírkou karikatur. To rozhodně ne. Dřív se to vlastně ani Calea Victoriei nejmenovalo, kdysi se té ulici říkalo Podul Mogoşoaiei, to znamená Mogošoajský most, to proto, že se tam chodníky dláždily prkny, v okolí totiž bývala spousta lesů. Na tomhle Podu Mogoşoaiei míval dům  Enăchiţă Văcărescu, básník, gramatik, diplomat a bůhvíco ještě. Dneska je tam ředitelství rumunské loterie. V tom domě, když porazili Tudora Vladimireska, pobili Turci jeho arnauty. Tenkrát se zachránil jenom jeden. Podařilo se mu utéct do Sedmihradska a tam na něj v Brašově udělali sbírku a poradili mu, aby hleděl dál žít co nejmoudřeji, a tak si koupil trafiku a jako trafikant taky umřel.

A když už jsme u těch smutných vzpomínek: v místech, kde se Calea křižuje s bulvárem Gheorghe Gheorghiu-Dej, je náhrobek jakési Marie Sutzu, prý to byla – alespoň tak je to na tom náhrobku napsáno – vzorná manželka a matka. Také tam stojí, že když umřela, bylo jí patnáct let, a nad tím náhrobkem roste vrba.

 

BucarestSfGheorgheNouPart

XXXXXX
XXXXXXX

Text © Jindřich Vacek 1988, 2014
Fotografie staré Bukurešti byly převzaty z Wikimedia Commons

 

 

Posted in Kultura a společnost, Literatura, Překlady a překladatel

Oblíbený citát: David Grossman

Grossman_Viz LASKA_crop התפרנסו מגזילת חיים זה מזה. לפני המלחמה עשו זאת בעדינות ובזהירות רבה, שלא להכאיב יותר מן הנחוץ, אפילו בהומור עשו זאת, וכשבאה המלחמה כבר לא הקפידו להעמיד פנים

mmm
Všichni se živili tím, že si navzájem kradli život. Před válkou to dělali s taktem a dávali přitom velký pozor, aby nezpůsobili bolest větší, než bylo třeba, dělali to dokonce i s jistým smyslem pro humor, ale jakmile přišla válka, lidé se už nesnažili cokoliv předstírat.

                                   (David Grossman, Viz LÁSKA, přel. Jindřich Vacek, Praha, MF 1996)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Grossman_Viz

Posted in Kultura a společnost, Literatura, Překlady a překladatel