Germanizace Lužice po 2. světové válce

IMG_1362Po skončení 2. světové války se Lužičtí Srbové začali hlásit o svá práva včetně práva na sebeurčení. 10. května 1945 znovu zahájila činnost národní organizace Domowina, už o den dříve v Praze vznikl Lužickosrbský národní výbor a oba subjekty společně ustavili Lužickosrbskou národní radu, usilující o vytvoření samostatného státu nebo o připojení Lužice k Československu. Sovětská okupační správa však upřednostnila zájmy německých komunistů a všechny, kdo při řešení lužickosrbské otázky nevycházeli z jejich zájmů, cejchovala jako reakcionáře a fašisty. Domowině byla zakázána účast na mírové konferenci v Londýně, té se však zúčastnili představitelé Lužickosrbského národního výboru, jejichž požadavky tlumočila jugoslávská delegace. Na potlačování lužickosrbských národních snah se od samého počátku aktivně podílela německá policie, která podnikala razie mající zabránit šíření lužickosrbských tiskovin a letáků,[1] v Dolní Lužici byli dokonce zatčeni dva významní představitelé lužickosrbského veřejného života. Německý šovinismus se nerušeně projevoval dál, situaci dále nepříznivě ovlivnil příchod přesídlenců ze Sudet a Slezska, kteří podle některých zdrojů nyní místy tvořili třetinu, podle jiných více než polovinu obyvatel lužickosrbských vsí.

Po porážce Národní rady se Domowina začala rychle sbližovat se stranou SED, vzniklou sloučením komunistické strany se sociálními demokraty, a v důsledku toho začala být stále více vnímána jako prodloužená ruka SED. Její činnost se zaměřovala proti dvěma pilířům lužickosrbské společnosti, totiž proti církvi (zejména katolické) a posléze i proti soukromému hospodaření v zemědělství, což vedlo k alarmujícímu poklesu počtu členů. V evangelických vsích v okolí Budyšína se říkalo, že kdo mluví lužickosrbsky, je komunista, a negativně bylo vnímáno i označování Lužických Srbů jako Sorben (místo mnohde vžitého Wenden).[2] V r. 1951 pak vystoupila z Domowiny většina kněží, v katolické Lužici se začala vytvářet paralelní společnost,[3] která skutečně umožnila další rozvoj lužickosrbského jazyka a kultury.

V březnu 1948 byl v Sasku schválen Zákon na ochranu práv lužickosrbského obyvatelstva (Zakoń wo zachowanju prawow serbskeje ludnosće, zkráceně „Serbski zakoń“), v září 1950 přijalo podobný zákon i Braniborsko. Lužice se tak navenek stala výkladní skříní národnostní politiky, stát financoval lužickosrbské školy, divadlo, vydávání lužickosrbských knih a periodik, dvojjazyčné nápisy byly rozmístěny i v obcích, které už podlehly germanizaci. Uvádění „Lužickosrbského zákona“ do praxe však na krajské i okresní úrovni bránil německý šovinismus, projevující se i uvnitř SED. Tak už v únoru 1950 Ernst Lohagen, 1. tajemník krajského vedení SED, v Drážďanech prohlásil, že „Lužickosrbský zákon“ byl od samého počátku formulován nesprávně a že národnostní otázku vyřešil antifašisticko-demokratický převrat. Důrazně vystoupil proti tzv. lužickosrbskému nacionalismu a argumentoval již po staletí opakovaným tvrzením, že za padesát let už žádní Lužičtí Srbové nebudou.[4] V r. 1953 Domowina otevřeně přiznala, že na většině území Lužice nelze rychlou germanizaci zastavit (to platilo vesměs o evangelických oblastech). Když r. 1953 katolický intelektuál dr. Błažij Nawka a vlivný evangelický duchovní Gerhard Wirth vystoupili s kritikou Domowiny, byli označeni za agenty Adenauera a amerických imperialistů, za fašisty, kteří by byli schopni vyvolat vyvražďování národů.[5] O tři roky později katolický kněz Józef Nowak vystoupil s tezí, že stěžejní význam pro uchování lužickosrbského národa má rodina, a člen politbyra SED Fred Oelßner srovnal jeho „rodinnou teorii“ s názory Heinricha Himmlera na germánskou rasu. Pro SED, a tím i pro Domowinu platilo, že řešení lužickosrbské otázky se musí podřídit třídnímu boji a že odtržení Lužice a její připojení k Československu „slouží zájmům americké imperialistické politiky, rozbití Německa na menší celky, oslabení Německé demokratické republiky, a tím i přípravě nové světové války“.[6]

Zásadní negativní vliv na národnostní složení obyvatelstva střední Lužice měla výstavba kombinátu Čorna Pumpa (1955). Jen do samotných Wojerec (něm. Hoyerswerda), majících na konci roku 1945 pouhých 6 499 obyvatel,[7] přivedla industrializace do začátku 80. let přes 60 000 německých přistěhovalců. Mnozí z nich se s averzí vůči Lužickým Srbům nijak netajili.[8] V masovém měřítku se opakoval dobře známý scénář industrializace a následné germanizace, který v souvislosti s okolím Mužakowa (Bad Muskau) výstižně charakterizoval už Ščerba.[9]

Když se v r. 1956 v SED projevili jisté snahy o destalinizaci, vedení Domowiny předložilo CK SED návrh, aby byla oblast s lužickosrbským obyvatelstvem sloučena v jeden okres a aby byly přezkoumány důsledky výstavby kombinátu na dvojjazyčné území. Návrh se setkal s pozitivním ohlasem oddělení pro záležitosti Lužických Srbů na ministerstvu vnitra NDR. Vodou na mlýn německému šovinismu se však stala diplomová práce Wałtara Lorence, obhájená na berlínské Vysoké škole ekonomie a plánování. Podle Lorence existence dvojjazyčné Lužice nebyla reálná a asimilace Lužických Srbů v důsledku socialistické industrializace byla nevyhnutelná.[10] Lorencovy závěry poskytly argumenty odpůrcům iniciativy Domowiny. Výstavba kombinátu Čorna Pumpa se vedle nacistického režimu a příchodu německých přesídlenců stala jedním ze tří stěžejních faktorů germanizace.

Další významná rána lužickosrbskému jazyku a kultuře přišla r. 1964 v oblasti školství. Do té doby se lužická srbština vyučovala na dvou typech škol: na školách typu A (lužická srbština jako vyučovací jazyk) a typu B (lužická srbština jako povinný předmět). V r. 1964 byla povinná výuka lužické srbštiny na školách typu B zrušena (tzv. prováděcí nařízení č. 7) a agitace ve prospěch lužické srbštiny byla nežádoucí.[11] Na některých školách si dokonce museli rodiče, kteří chtěli žáky na výuku lužické srbštiny dál posílat, podat náležitě zdůvodněnou žádost.[12] Počet žáků rázem klesl z původního počtu 12 800 (1961) na 3 200 (1964). V okresu Chotěbuz klesl jejich počet na 15%, v okresu Budyšín na 25%, jen v okresech Běła Woda (85%) a Niska (90%) se vysoký počet žáků udržel.[13] Zodpovědný za lužickosrbské školství byl tehdy Werner Lorenz, náměstek ministra školství. Jurij Kubaš, docent na Lužickosrbském učitelském ústavu v Budyšíně, si do svého deníku napsal: „To všechno je částečným důsledkem prováděcího nařízení [č. 7]. A kdo ho připravil? Především je to jistý Lorenz na ministerstvu. Jakožto sudetský Němec má zajisté pro takový národnostní boj dobré podmínky i zkušenosti.“[14]

Takové tedy bylo na počátku 70. let dědictví předchozích dvou desetiletí: evangelické vsi (tj. naprostá většina dvojjazyčného území) poněmčené (lužickou srbštinu už často ovládali jen příslušníci nejstarší generace), v katolických obcích ona paralelní společnost, která lužickosrbský jazyk a kulturu dále pěstovala, ale nebyla po chuti režimu, a lužickosrbský tisk plný politických sloganů a frází, přinášející zprávy a reportáže ze vsí, o nichž nepřipouštěl, že byly poněmčeny, a vyjadřující dík „NDR, první skutečné vlasti Lužických Srbů“.

Copyright © Jindřich Vacek 2016

[1] Lužickosrbský věstník, časopis Společnosti přátel Lužice v Praze, 1946/ č. 3-4, s. 32, přinesl např. tuto zprávu: „…Tak v Khrósćicích na západ Budyšína byla 8. prosince 1945 velká razie. Německá policie obstoupila vesnici právě v té době, když lužickosrbské obyvatelstvo bylo v kostele. Při prohlídkách policie zabavila zejména psací stroje pod záminkou, že prý nebyly registrovány, ačkoliv o nějaké registraci nebylo dosud nic známo. Po skončení bohoslužeb prováděly policejní orgány kontrolu věřících a žádaly, aby se každý legitimoval. Kdo neměl s sebou průkaz, musil zaplatiti tři marky pokuty.“

[2] V lednu 1975 nám evangelický diakon Arnošt Běrka v Hodźiji řekl, že místní lidé dávají přednost označení Wenden před Sorben, které vnímají jako termín prosazovaný komunisty. Když se však v téže obci dcery Pawoła Völkela (šéfredaktora Ludowého Nakładnistwa Domowina) zeptal „Kannst du Wendisch?“, jeho otázka ji zarazila, takže svůj dotaz přeformuloval: „Kannst du Sorbisch?“
Rovněž v lednu 1975 nám paní Kolina z Radworja vyprávěla, že v souvislosti s vystavováním občanských průkazů i některé ženy v lužickosrbském katolickém kroji žádaly, aby jim do kolonky „národnost“ napsali „Němka“. Když byly upozorněny, že jsou přece Lužické Srbky, odpověď zněla: „Tak tam napište ‚Wendin‘, ale ‚Sorbin‘ tam nepište.“

[3] MEŠKANK, Timo, Kultura w słužbje totalitarneho režima, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2011, s. 78.

[4] ŠOŁTA, Jan, „Wokoło Domowiny w lěće 1950“, in: Lětopis 42 (1955) 1, [s. 150–157], s. 153.  Uvedeno podle MEŠKANK, s. 19.

[5] GLAUŠ, Jan, „Smy zamołwići za přichod našeho luda“, in: Nowa doba 7 (sobota 5. 9. 1953) 106, s. 1. Uvedeno podle MEŠKANK, s. 64.

[6]  ŠUDAK, Herman, „Serbske małobyrgarstwo a wulkoburstwo jako zwjazkarjej čěskeho byrgarstwa“, in: Nowa doba 7 (sobota 26. 2. 1955) 24, s. 2, citováno podle MEŠKANK, s. 56.

[7] Zdroj: Staatliche Zentralverwaltung für Statistik.

[8] „Dělníci po večerních kulturních aktivitách zpívali nacionálně socialistické písně, zdravili se ‚Heil Hitler‘, na zdi malovali hákové kříže. Lužičankám v lidovém kroji se vysmívali a lužickosrbské kulturní akce rušili křikem a pískotem.“ PECH, Edmund, Die Sorbenpolitik der DDR 1949-1970. Anspruch und Wirklichkeit, Bautzen 1999, s. 176 n. (Schriften des Sorbischen Instituts; 23). Citováno podle MEŠKANK, s. 102.

[9] „…на фабрикахъ много пришлыхъ, которые смѣются надъ сербскимъ языкомъ. Вообще сербскiй языкъ – признакъ отсталости и «некультурности» въ глазахъ большинстсва. Онъ – удѣлъ крестьянствующихъ, женщинъ и дѣтей.“ ŠČERBA, L. V., Vostočnolužickoe narečie, fotoreprint VEB Domowina-Verlag, Budyšin 1973, s. 7-8. Ščerba rusky označuje lužickou srbštinu termínem сербский язык, dnes je obvyklý termín серболу́жицкий язык.

[10] MEŠKANK, s. 68. Oddělení pro záležitosti Lužických Srbů svolalo v této souvislosti stranickou schůzi, na níž došlo k důrazné kritice dosavadní národnostní politiky. Jurij Ryćer tam prohlásil, že asimilace Lužických Srbů není zákonitá, ale násilná. Tamtéž.

[11] Tuto situaci umělecky ztvárnil Jurij KOCH v románu Mjez sydom mostami, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1968, s. 56 n.

[12] ČERMÁK, Radek, MAIELLO, Giuseppe, Nástin dějin a literatury Lužických Srbů, Středoevropské centrum slovanských studií, Brno 2011, s. 101. Srov. MEŠKANK, s. 105.

[13] MEŠKANK, tamtéž.

[14] KUBAŠEC, Tereza, „Wědomych serbskich wučerjow hižo njetrjebachu“, in: Serbske šulstwo (1945–1970). Mjez socialistiskej ideologiju a narodnej zamołwitosću, Budyšin 1993, [s. 127–133], s. 128. Citováno podle MEŠKANK, s. 106.

Advertisements
This entry was posted in Kultura a společnost and tagged , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s